„Stál jsem na schodišti a zatínal pěsti. Uvědomění, že Milena je uvnitř a že nějaký cizí člověk přede mnou zavřel dveře, mě přivádělo k šílenství. Bušil jsem do dveří tak silně, až se to ozývalo po celé budově. – Mileno! Vyjdi ven a vysvětli mi to! – Křičel jsem.“
Sníh se hrnul pod ostrým úhlem a světlo pouličních lamp se mihotalo ve večerním šeru, když jsem vystoupila z autobusu na zastávce před naším bytem. Taška na rameni byla lehčí, než jsem čekala, ale to, co jsem nesla v srdci, mě tlačilo při každém kroku.
Tři roky. Tak dlouho jsem strávila v Anglii, abych konečně sebrala sílu a začala žít lepší život.
S Milenou jsme měli sny – vlastní byt, podnikání, dovolenou u moře. Skoro jsem slyšel její smích a v duchu jsem ji viděl, jak otevírá dveře a rozzáří se při pohledu na mě. „Vrátím se na Vánoce,“ slíbil jsem, když jsem odcházel.
Pod nohama mi křupal sníh a před očima se mi objevovaly známé budovy. Na chvíli jsem se zastavila a podívala se na naše okna. Vánoční stromek se třpytil pestrobarevnými světýlky – stejně jako dřív.
Nasál jsem studený vzduch a cítil, jak se vzpomínky vracejí s dvojnásobnou silou: večeře při svíčkách, Milena zpívající si pod nosem vánoční koledy. Byla jsem si jistá, že se vracím domů. Do života, který jsem nechal za sebou, ale nikdy na něj nezapomněl.
Nemohl jsem otevřít dveře
Stál jsem u dveří bytu s klíči v ruce. Vytáhla jsem nejdřív ty od bytu, pak ty od poštovní schránky, jako by to mělo něco změnit. Ale klíče nepasovaly. Nejdřív jsem si myslel, že je to chyba, že se něco v zámku zaseklo. Zkusil jsem to znovu, pak jsem otočil silněji, až mi kovový zvuk dal jasně najevo, že takhle se dveře neotevřou.
Sáhl jsem po telefonu. Milenino číslo bylo uvedeno v kolonce „Drahý“ – to jsem si vypěstoval jako zvyk, přestože mi v posledních měsících nepsala příliš často. Na displeji vyskočilo „Žádný signál“. Nejdřív jsem si myslel, že je to závada. Bouchl jsem pěstí do dveří.
– Mileno , to jsem já, otevři! – Zavolala jsem a moje slova se ozývala po schodišti.
Dveře otevřel cizí člověk.
O chvíli později se dveře otevřely, ale nebyla to Milena. Otevřel je vysoký tmavovlasý muž ve vánočním svetru. V ruce držel sklenku vína, jako bych ho náhle vyrušil z něčeho důležitého.
– Kdo jsi a co děláš v mém bytě! – vyhrkla jsem.
– Tobias, že? – odpověděl klidně, jako by mě znal. – Uklidni se, tohle už není tvůj byt.
Byla jsem ohromená.
– Kde je Milena! – Prudce jsem vyskočil.
– Nechce tě vidět, – odpověděl s chladným úsměvem a zavřel dveře.
Stála jsem jako omráčená, když jsem slyšela, jak se zabouchl zámek.
Nehodlala jsem ho pustit.
Stála jsem na schodišti a zatínala pěsti. Vědomí, že Milena je uvnitř a nějaký cizí člověk přede mnou zamkl dveře, mě přivádělo k šílenství. Bušil jsem do dveří tak silně, až se to ozývalo po celé budově.
– Mileno! Vyjdi ven a vysvětli mi to! – Křičel jsem.
Konečně jsem uslyšel kroky. Dveře se otevřely o pár centimetrů a přede mnou stála Milena. Vlasy měla nedbale sepnuté dozadu a v jejích očích nebyl ani stín radosti.
– Tobiáši, pojď. Prosím, nedělej scény,“ řekla tiše, ale pevně.
– Nedělej scény? Co to má znamenat? Kdo je to a co dělá v našem bytě! – Vybuchl jsem a ukázal jí za záda.
– Tohle už není tvůj byt,“ odpověděla chladně. – Nebydlíš tu už léta.
– Celé ty roky jsem se nám dvořila a teď… co? Vyměníš zámky a přivedeš si sem cizího člověka! – Z mého hlasu se řinul vztek a zoufalství.
– Marku… je pro mě důležitý ,“ začala a vyhýbala se mému pohledu. – Tobiáši, nemohla jsem čekat donekonečna.
– Důležitý? To je přece vtip! – Udělal jsem krok směrem k ní, ale ona zvedla ruku.
– Nechme minulost stranou,“ řekla chladně. – Dostal jsi rozvodové papíry, Tobiasi. Zmizel jsi z mého života, přesně jak jsi chtěl.
– Neměla jsem o tom ani tušení! Nikdy jsem je neviděla! – Zachichotal jsem se.
Milena zavrtěla hlavou.
– Na tenhle rozhovor nemám sílu. Jdi pryč, prosím, „ zašeptala a zavřela dveře.
Na okamžik jsem ztuhla, jako by ji něco mohlo přimět změnit názor.
Zlomila mi srdce.
Vyšla jsem na schodiště a ucítila, jak mě do tváře udeřil chladný vzduch, ale nijak to nezchladilo emoce, které ve mně vřely. Šel jsem dopředu a nerozhlížel se. Nohy mě nesly známými ulicemi a v hlavě mi vířily vzpomínky.
Vánoce s Milenou byly vždycky jako obrázek: vůně perníčků, smích, její teplé ruce, které se probíraly drobnostmi na stromečku. Čekala na mě a já na ni. Teď to bylo jako odraz v rozbitém zrcadle. Muž, který otevřel dveře, jeho klidný tón, její chladný pohled – to všechno mi připomínalo, že se něco nenávratně změnilo.
Zastavil jsem se na mostě a díval se na zamrzlou řeku. Kdysi jsme tudy chodili a drželi se za ruce. Milena mluvila o dětech, které jsme chtěli mít, a já jsem slíbil, že udělám všechno pro to, aby měly lepší život. Myslel jsem si, že emigrace je cena, kterou stojí za to zaplatit. Mýlil jsem se.
– Idiot,“ řekl jsem si a zvedl nohou kus ledu.
Světlo majáku se odráželo od sněhu a já cítil, že musím něco udělat. Ale co? Bojovat o něj? Vzít si zpátky, co mi patřilo? Nebo všeho nechat a prostě odejít? Neznal jsem odpověď, ale jedno jsem věděl: byl jsem zpátky na místě, které už nebylo mým domovem.
Vrátila jsem se do bytu.
Šla jsem zpátky do bloku, i když jsem nevěděla proč. Bylo pozdě a světla v oknech bytu stále svítila. Skrz záclony se mihotala světýlka vánočního stromku. Pohled, který kdysi znamenal teplo a blízkost, mě teď rozčiloval a rozhořčoval.
Stála jsem ve stínu vánočního stromku a rozhlížela se po interiéru. U stolu seděla Milena a on – Marek. Tiše si povídali a ona se tiše smála, jako to obvykle dělávala se mnou. Na stole ležely talíře a vedle nich rohlíky zabalené do barevného papíru. Milena jeden vytáhla a podala ho Markovi.
Zatnul jsem pěsti a cítil, jak mě zaplavuje vlna emocí. Vzpomínky na jejich společný život, který mohl být i mým, se mísily s obrazy současnosti. „Měla bych to být já.“ – Pomyslela jsem si, než jsem si uvědomila, že jdu ke dveřím.
Než jsem stačila vycouvat,silně jsem zaklepala. Dveře se otevřely a Milena se na mě překvapeně a napjatě podívala.
– Tobiáši… Proč ses vrátil? – zeptala se tiše.
– Chci si promluvit,“ řekl jsem a podíval se jí přímo do očí.
Vedle ní se objevil Marek, tvářil se klidně, ale pevně.
– Mileno, tohle nemusíš dělat,“ řekl, jako by chtěl ukázat, že je jí teď oporou.
– Ne, Marku, zašeptala. – Nech nás chvíli o samotě.
Manželka byla rozhořčená.
Ustoupil a já vešel dovnitř. Znovu jsem ucítil vůni toho, co kdysi bývalo mým domovem.
– Co chceš, Tobiáši? – Zeptala se a zavřela za mnou dveře.
– Abych pochopil, jak to mohlo takhle dopadnout,“ řekl jsem.
Její tvář byla bezvýrazná.
– Tobiasi, nechci ti ublížit, ale musíš se s tím smířit,“ začala, její hlas byl tichý, ale pevný. – To, co jsme spolu prožili… To už je minulost.
– Minulost? – Odfrkl jsem si. – Pro mě je to pořád přítomnost. A pro tebe asi taky, když jsi mi nedávno napsal, že se ti po mně stýská.
– Protože jsi mi opravdu chyběl,“ odpověděla s těžkým povzdechem. – Ale jak čas plynul, uvědomil jsem si, že náš život už se nevrátí do starých kolejí. Pro tebe to bylo jednodušší tam a pro mě tady… Byl jsem sám.
– Obětovala jsem pro nás všechno! Pracovala jsem dnem i nocí, abych nám zajistila lepší život. A ty… – Přerušila jsem ho a cítila, jak se mi třese hlas.
– Ty ses obětoval? Co jsem obětoval? Nemyslíš, že život v čekárně, v prázdném domě, není oběť? – podívala se na mě bolestně. – Zpočátku jsem věřila, že se vrátíš, že všechno bude jako dřív. Ale pak jsem si připadala jako duch. Časem jsem se musela naučit žít bez tebe.
– Tak sis našel někoho, na koho jsi mohl zapomenout,“ řekla jsem hořce.
– To není pravda, – zavrtěla Milena hlavou. – Marek není dočasná útěcha. Pomohl mi, když už jsem neměla sílu.
– Ale teď jsem tady já! – Vykřikla jsem a vstala. – Mileno, já se nevzdám. Miluju tě, sakra! Jestli chce Marek za tebe bojovat, nech ho. Ale já budu bojovat taky!
Já budu bojovat.
Milena odvrátila pohled a po tváři jí stekla slza.
– Není to tak snadné ,“ zašeptala. – Nic jiného tu není.
– Je!“ řekl jsem vášnivě. – Pořád jsi moje žena. A dokud je šance, nenechám tě odejít.
Mlčela a já viděl, že bojuje sama se sebou.
– Dej mi jen jednu noc, – řekl jsem klidněji. – Jednu noc, abych ti připomněla, co pro nás ty roky znamenaly. Jestli potom řekneš, že je opravdu konec, odejdu.
Dlouho se na mě dívala, než přikývla.
– Jednu noc,“ souhlasila tiše.
Cítil jsem, jak mi v srdci začíná jiskřit naděje. Věděl jsem, že tohle je moje poslední šance.
Tobias, 35 let